Profil

Scavatore

Jsem studentem katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU a katedry geofyziky MFF. Zajímám se o to, jak z mála vytřískat hodně a jak proměnit svoji lenost v činy. Pro tento účel je tu tato stránka.

VÍCE

Jak se nezbláznit z psaní bakalářky?

Dokončuji třetí ročník vysoké školy, před patnácti dny jsem dopsal bakalářku a teď ležím doslova zavalen pod hromadou papírů ke státnicím. Takové psaní bakalářky mi ale přineslo mnoho skvělých zkušeností, které se mi postupně sesumírovaly v hlavě a o které bych se s vámi rád podělil, protože většinu z nich budu zřejmě využívat dále celý život, a tak zřejmě nebudou úplně od věci. Je mi jasné, že pro spoustu z vás to nejsou novinky, ale znáte to. Opakování je matka moudrosti.

Zjištění první – jsem tlakový člověk. To už jsem tušil předtím, ale přeci jen bakalářka mi to pomohla více poznat. Čím blíže je deadline, tím usilovněji pracuji. To je u lidí běžná věc, ale znám i ten druhý typ, tzv. plánovače. Ti lidé co si vše rozplánují předem a vědí, kdy jedou podle plánu a kdy ne. Takový já nejsem, prostě dělám vždy to, co (psychicky) můžu a s postupně se blížícím termínem zvyšuji obrátky. To co mi na začátku trvalo dva dny, jsem najednou schopný zvládnout do hodiny. Možná mi namítnete, že jsem jen neschopný koncentrace. Ano to je asi pravda, ale já na to říkám, že prostě větší koncentrace dříve nejsem schopný. Možná bych si ušetřil mnoho stresu těsně před termínem. Problém je ten, že ten stres nemám, mám ho až u odevzdávání, kdy vím, že to všechno už nemůžu změnit. A i toho se snažím zbavit. Vždycky se totiž sám sebe ptám: Jaká je nejhorší věc, co se může stát, když to nedáš? Zatím jsem si nikdy neodpověděl, že umřu, takže cajk.

image

Jo to je velká otázka…

Zjištění druhé – musím si všechno psát. Běžná věc u psaní bakalářky jsou konzultace (obdivuji své spolužáky, kteří to zvládli bez nich). Dvě, tři hodiny sedíte s vedoucím práce u kafe a probíráte téma, které zpracováváte. Všechno je jasné. Přijdete domů, máte začít programovat a víte kulový. Začal jsem si psát poznámky z toho, co mi říkal. Nerad píšu rukou, protože se u toho hrozně kroutím a pak mě akorát bolí záda, takže jsem si vyvinul něco jako systém, jak psát poznámky pokud možno efektivně s co nejmenším počtem tahů tužky. Tato metoda obsahuje hodně šipek, obrázků (schématických) a odkazů na články, o které jsem vedoucího na konci konzultace vždy požádal. Žádný velký psaní všeho, jen to z čeho ty informace mohu získat. Je to prospěšné pro obě strany. Vedoucí může mluvit prakticky nepřetržitě a já si pak doma musím zkonstruovat znovu to, co říkal, neboli si to znovu celé projít a pochopit to. Pro kontrolu jsem ještě začal psát mejly vedoucímu, když jsem přišel domů a znovu si probral problém, s tím, co udělám. Když jsem to pochopil správně bylo mi odpovězeno něco ve smyslu “přesně”, když ne, tak mi bylo vysvětleno znovu tentokrát písemně (takže více polopaticky), co mám udělat.

Zjištění třetí – naučil jsem se psát e-maily. Mám smartphone, ostatně asi jako už většina lidí v republice. Na něm internet. Když přijde email, tak to cinkne. V zásadě tedy čtu emaily ihned (teď už ne, bych se totiž zbláznil). Nicméně neodpovídám na většinu z nich. Občas se zapomenu i u smsky. Co mě bakalářka naučila, bylo odpovídat. Pokud možno hned. Přijde v pátek odpoledne email od vedoucího? Nenapíšeš mu hned (do dvou hodin), nebudeš vědět co máš přes víkend dělat, ztratíš čas, protože přes víkend se na pracovní emaily prostě neodpovídá. Takže odpovídat bylo naprosto zásadní a to co jsem do té doby nedělal se stalo normálem. Dál jsem se naučil psát emaily jako takové. Nerad se lidí ptám, přijdu si hloupě. Ale tady se už od začátku počítalo s tím, že jsem spoustu věcí neměl a nemohu je vědět, takže se zeptám. A popravdě konzultace jednou týdně není tolik času, aby vám vedoucí stihl odpovědět na všechny vaše otázky. Zvlášť, když to potřebujete vědět hned a nemůžete to nikde najít. Toto se samozřejmě promítlo i do osobního života, protože se už nebojím tolik zjišťovat různé věci (další úrovní je pro mě telefonování). Prostě jsou to jisté psychické bloky, které se musí odstranit.

Zjištění čtvrté – dělám věci hned. Teda aspoň některé. Ale co se práce týče, tak když už je jednou začatá, rád dělám úkoly hned, dokud je chápu. Stalo se mi několikrát, že jsem to odkládal a pak nevěděl, co mám dělat. Je to logické například v kuchyni. Když jsem teď sám doma, tak když vařím všechny použité věci rovnou myji. Jelikož dělám maso, tak to stíhám, protože ho můžu nechat chvíli opékat, že jo. Takže po obědě akorát umyji pánev, talíř a příbor. Navíc nemusím jen čumět do té pánve, ale něco užitečného i dělám a šetřím tak i čas, který bych tím strávil po obědě.

Zjištění páté – musím cvičit. Je to jednoduché. Sedíte celé dny u počítače. Když se neprotáhnete, zakrníte. Ale to byste zakrněli stejně i kdybyste u toho počítače neseděli. Seděli byste totiž někde jinde. Takže určit si mezníky a po jejich splnění se jít odměnit pár shyby, kliky, swingy, čímkoli je zrovna po ruce. Stejně tak jídlo je důležité. Protože jinak nejenom zakrníte, ale ještě strašně přiberete. Týden před odevzdáním jsem vážil těsně nad 90 kilo. Pak jsem si to konečně uvědomil, začal jsem něco dělat (výše zmíněné, že mi to trvalo,co?) a hle dneska po třech týdnech o šest kilo méně. O síle nemluvím, dostávám se konečně na stará maturitní čísla.

Zjištění šesté a asi poslední – vstávej ráno, choď dřív spát. Nevím jak moc fungují ptáčata a sovy. Myslím si, že spíš ne. I když věřím, že někomu se prostě v noci líp dělá, ale většinou je to jen proto, že to nikdy nezkusil ráno. Zkuste to. Vstávat v pět, šest a začít pracovat za úsvitu. Chodit spát okolo desáté je taky fajn a dny jsou pak takové nějaké delší. Měl jsem to štěstí, že mi má milá vstávala ráno do práce v půl šesté, takže jsme vstávali spolu. Naučili jsme se to a pak už to šlo hladce dále dodržovat. Byť s tím samozřejmě šoupem, dle toho, jak moc jsme společenští den předtím.

image

Svítání má sílu. Zdroj: http://www.nebeske.cz/sumava/

No a to je asi vše. Bakalářka mi dala hodně i pro učení se na státnice. Takže mám teď aspoň hrubý plán, ale vím, že ho budu moci zahušťovat směrem k termínu. Vstávám brzy a začínám se učit brzy. Cvičím po každé přečtené otázce. Okolo poledne mám pauzu na vaření, psaní, čtení,povídání. A večer být pěkně v klidu s tím, že se všechno splnilo a nikam mi neujíždí vlak.

Nebuď zombie!

Čus

No Comments Posted by: Čti dál...

Úcta k předkům a potomkům

Dnes bych se chtěl podělit o svou úctu ke šlechtickým rodům. Je pro mě inspirací, kterou nosím v sobě. Mám úctu k více takovým věcem, ale o těch až někdy jindy. Takže to bude možná trochu více moralistické, než je zdrávo, nicméně taková témata já rád.

Nejdříve bych chtěl upozornit, že nevolám po královské rodině a obnově feudálního systému, neříkám, že je to špatné, ale přecijen dnes má člověk daleko více možností, co dělat a kdyby měl být poslušným poddaným, možná by se ne na všechno z toho dostalo a někdo by tak ze svého stavu mohl velmi lehce minout to, v čem by byl býval dobrý.

Na šlechtických rodech se mi líbí především kontinuita, se kterou žijí. Pochybuji, že kdo z vás ví, kdo byl váš praděda, kde vyrostl či pracoval. Hodně lidí dnes nedá ani jméno svých babiček za svobodna. Stejně tak s pohledem do budoucnosti je to podobné. Kdo dnes myslí dál, než na jednu generaci? Málokdo. Je nám v zásadě jedno, kde budou žít naši vnukové a vnučky. Smýšlení přežívajících šlechtických rodů je jiné. Zajisté je to dáno majetkem, který mají. Nežijí od výplaty k výplatě. Ale úctu k těm, kteří to, co teď vlastní, vybudovali, tu zachovali. Stejně tak oni dál pokračují a budují ne pro své syny a dcery, ale i pro své vnuky.

Být šlechtic znamená mít modrou krev. Tohle rčení asi nebude náhoda. Znamená to, že se lidé v šlechtickém stavu chovají jinak. Když se podíváme na slovo „šlechta“ vychází ze starého neměckého slova slahta, které znamená rod, pak si můžeme odvodit slovo „šlechetný“ a máme to, jak by se šlechtic měl chovat. Proto ta modrá krev. Taktéž se šlechtickým stavem jsou spojeny znaky. Každý znak zavazuje toho, kdo ho nosí a je symbolem kontinuity a úspěchů rodu.

Fascinuje mě příběh hraběte Jana Dobrzenského z Dobrzenicz. Tento pán, nucen komunisty (jako dítě s rodinou) se vystěhovat do Francie, se po revoluci vrátil. Restituoval svůj rodný zámek v Chotěboři, který byl v havarijním stavu a úplně prázdný. Rozhodl se obnovit tento zámek tak, jak byl a udělat z něj rodové sídlo. Skoupil všechen původní nábytek a vybavení, které našel, zámek se opravuje a hrabě tam bydlí. Je to místo odkud řídí orleánskou větev řádu sv. Lazara. Sám o sobě je to velmi přívětivý starší pan, který toho hodně zná. Většinu svého života mluvil francouzsky, takže když mluví česky, tak nějak hezky šišlá. Jeho osobně mrzí, že jeho děti zatím česky moc neumí (není divu, když žily celý život ve Francii), ale učí se. Není to žádný snob. Sousedi v Chotěboři a jeho bývalí spolužáci mu tykají a říkají Jendo.

                                image

Znak rodu Dobrzenských, čáp se pojí k rodinné pověsti o vojákovi v tureckém zajetí. (zdroj historickaslechta.cz)

Co tím chci říct? Tento pán může svůj rod vystopovat neskutečně daleko. Jeho příbuzní se provdávali a ženili po celé Evropě. Dnešek už je jen odleskem toho, co zažívali kdysi. On sám ale neztratil nic ze své šlechetnosti a mě osobně svým přístupem k rodině/rodu inspiruje. Je mi jasné, že ne všichni šlechtici jsou takoví. Určitě se někde najdou ti, kteří jsou na temné straně síly. Ale ať jsem se seznámil s kterýmkoli, které jsem měl tu čest poznat, byli to lidé neskutečně vzdělaní a rozumní. Už jen proto, že jim nejde pouze o jejich osobní blaho. Mají možnost pomáhat a to dělají, viz činnost řádu sv. Lazara, kde je hodně šlechticů z celého světa.

Pro mě tedy je šlechtický stav symbolem zodpovědnosti k té rodné hroudě a lidem, když to řeknu jako člověk neurozený. Jsem takový jaký chci být, ale musím mít respekt k předkům i k potomkům.  

No Comments Posted by: Čti dál...

Ledová sprcha

Dneska to bude o pocitu z ledových koupelí, takže pokud jste zimovřiví už jen při čtení o ledu, možná radši nečtěte. Anebo naopak, čtěte dál a pak to zkuste, třeba se té zimovřivosti zbavíte.

 Začal jsem s tím teprve nedávno, viz předchozí příspěvek, ale začlo mě to nesmírně bavit. Jak jsem se k tomu dostal? Četl jsem si Čtyřhodinové tělo od Tima Ferrise a došel jsem ke kapitolce o ledu. Tam byl příběh člověka, co přemýšlel, jak jí Michael Phelps (ten co vyhrál snad všechny plavecké závody na jedné olympiádě). Michael Phelps totiž sní strašně moc, ale opravdu strašně, kalorií. Ten člověk, co o tom přemýšlel nebyl žádný nýmand a pěkně si to spočítal a zjistil, že Michael Phelps má větší příjem než výdaj. Ale pokud jste někdy viděli Michaela Phelpse v plavkách, asi tomu nebudete věřit. No zkrátka, chvíli nad tím dumal a zjistil, že zapomněl na jednu proměnnou. A tou je výroba tepla.

Dalším takovým milníkem v mém pátrání po vlivu studených sprch a koupelí na lidský organizmus byl ten, že jsem narazil na Wim Hofa. Tenhle Holanďan je přírodní úkaz. Bez vody zvládl maraton v poušti, v trenkách a bos běhá maratony v Arktidě. Drží rekord ve vzdálenosti, kterou kdo dokázal uplavat pod ledem, v trenkách téměř vyšplhal na Mt. Everest. To mi znělo jako spousta zajímavých věcí. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku The Iceman. Když se podíváte na fotky, jak ten pán vypadá, zjistíte, že to taky není nějaký tlouštík. A na svůj věk vypadá pekelně dobře.

Kde je tedy zakopaný pes? Ve studené vodě. Pamatuju si, že když jsem byl malý, tak mi táta vždycky říkal ať se na konci sprchování umeju ještě studenou vodou, že mi pak bude teplo až vylezu ze sprchy. Ale protože mě k tomu nenutil, nikdy jsem to nedělal, protože jsem zjistil, že teplá voda je daleko příjemnější než studená. Pro tátu to byl zvyk z vojny, takže už byl zvyklý. Dnes už jsem starší a snažím se vybudovat podobný návyk, který po mně chtěl táta kdysi. Akorát v ostřejší verzi. Teplou vůbec nezapínám. Není důvod.

Jak jsem postupoval? Nejdříve s citem. V klidu jsem se umyl teplou vodou a na konec přes vlažnou došel ke studené. Ale ne nějak moc studené, rozhodně ne té, co se skrývá na úplném konci stupnice sprchové baterie. Stačila mi tak minutka a měl jsem dost. Tenhle způsob určitě funguje, ale asi to chce mít trpělivost a postupně si přidávat. Mě trpělivost při narození minula obloukem, takže jsem přišel na variantu číslo dvě. Jednoho dne jsem se prostě rozhodl a otočil kohoutkem, kam až to šlo na studenou stranu. Bohužel jsem si neuvědomil, že mám sprchu zrovna na zádech. No…křičel jsem, jak malej Jarda, nicméně pak jsem si zvykl a začal pozorovat své chování.

Tak zaprvé, když začínáte s ledovou vodou, vše se zpomalí. Vaše pohyby, myšlení etc. Jediné co se zrychlí a razantně prohloubí, je váš dech. To je dost zvláštní úkaz, ale určitě souvisí s tím, že tělo potřebuje víc kyslíku, jen jsem ještě nezjistil, proč ho potřebuje tolik. S tím souvisí i to, že kyslíku začnete mít trochu příliš, takže začnou brnět zuby, možná se budete trochu motat, ale to všechno přejde.

Čím víckrát totiž tohle uděláte, tím více si vaše tělo zvykne. Dneska už doma ve sprše přebytek kyslíku nemám. Mám ho tak akorát, aby mi nebyla zima. Neřvu na celej barák a dokážu si umejt i hlavu. Trvalo mi to asi tři, čtyři dny sprchování dvakrát až třikrát denně. Do té doby to bylo jako peklo. Nicméně teď je to v pohodě. Než přišel nový level a to je ledová koupel. To je ještě o stupínek lepší :).

Jestli chcete motivaci, proč to dělat, tak vám ji rád dám. Ten pocit, když z toho vylezete je totiž k nezaplacení. Mě fascinoval natolik, že jsem se při výlezu ze sprchy první týden vždycky strašně rozesmál. Jste krásně červeňoučtí a je vám hezky teplo. Navíc se prostě cítím líp. Začal jsem si s tím hrát o trochu dříve než s paleem. Takže vím, že dobré pocity nemám jen z jídla.

A výsledky? No jsou takové, rodina byla celá nemocná a já nic nechytl. To může být náhoda anebo taky ne. Pocitově se mám o hodně lépe než předtím. Lépe se mi spí, mám větší chuť k jídlu. Když se přežeru masa, což se mi teď stává docela často, páč ho umím uvařit fakt dobře O:-), tak mě zachraňují právě ledové sprchy či koupele. Není lepší cesty (pro mě), jak nastartovat vnitřní plamen, který to všechno sežehne.

Takže neváhejte a běžte do toho, zas to trochu změní váš život. A když vás to nechytne, tak jste to aspoň zkusili. Ale dejte tomu aspoň ten týden, než se tělo otrká. Až budete pokročilí, doporučuji si nařídit budíka vedle sprchy (mně stačí normální timer na telefonu) a zůstat pod proudem aspoň pět minut. Totéž následně ve vaně a postupně prodlužovat dle libosti. Sám jsem zvědav, kde je hranice, ale musíte na sebe dávat pozor, ať vám něco neumrzne.

Nebuď zombie!

Čus.

No Comments Posted by: Čti dál...

Mám, nebo nemám hlad?

Asi jste si všimli, že sem zas tak moc nepíšu, možná se to někdy změní, ale možná taky ne. Píšu, když mám důvod. A ten teď je.

Poslední dva týdny se snažím vyřadit ze svého jídelníčku pečivo, obilniny, cukr etc.  a postupně přejít na paleo stravu. Pomohlo mi v tom super inspirativní čtení od Tima Ferrise (4 hour body)  a Marka Sissona (Primal Blueprint). Obě knihy jsem už znal déle, ale teď se mi konečně dostaly do ruky a mohl jsem se jimi začít tak trochu řídit.

Jak vypadá moje strava teď? No poslední tři, čtyři dny jsem v ústech neměl rohlík, nebo chleba. Sušenky jsem neviděl ani z rychlíku. Ke snídaní si dělám míchaná vajíčka se slaninou a brokolicí. Občas si k tomu přidám nějaká semena. K obědu jsem nejdříve jedl maso a něco (klasický oběd), ale něco jsem postupně vyměnil za zeleninu. Takže žádné brambory, rýži a těstoviny, jen zelí, brokolice, papriky a rajčata. K večeři pak stačí nějaký zbytek od oběda. Úplně bohatě.

Moje dnešní snídaně. Not bad ;).

Jak se cítím? Daleko líp. Krom občasného cvičení s kettlebellem (www.kb5.cz), abych nebyl úplně rozlámaný z neustálého sezení u počítače, vlastně nic nedělám. Chodím každý den na vlak několik set metrů. Chodím po Praze. Chodím po zahradě. Nic zvláštního. Snažím se slunit na sluníčku (vitamin D), ale ne víc jak efektivní dávka, tzn. cca 15 minut, víc není potřeba. Taky jsem se začal zhruba třikrát denně sprchovat studenou vodou (vygooli si Wim Hof method, mazec) a je to asi nejlepší pocit z celého dne.  Hlad rozhodně nemám, ale trápí mě něco jiného.

Trápí mě totiž chuť. Celý život baštím rohlíky, chleba, sušenky, čokoládu a další podobný věci, který jsou v něčem pestrobarevným zabalený. Vlastně je to docela nechutný, když nad tím přemýšlím. A tělo si zvyklo. Nebál bych se říci, že si vypěstovalo závislost. Můžu se totiž porovnat se svojí přítelkyní. Ta tento “režim” drží se mnou. Je akorát přesně spokojená a nic ji nechybí. Fyzické aktivity má více než já, protože aktivně trénuje (a já kynu :)). Má tedy větší výdaj, jí menší porce (je to holka, že jo), ale nic ji nechybí. Kdežto já mám pořád na něco chuť. Nemám hlad, to ne. Chuť. Doslova se mi sbíhají sliny, když cítím něco dobrého. Pekárnou počínaje, fast foodem konče, a to jsem nikdy do fast foodu pravidelně nechodil.

Začal jsem si tohle uvědomovat a přemýšlím, čím to je. Zatím jsem došel k názoru, že má závislost je velmi jednoduchou závislostí na cukru. Moje tělo potřebuje cukr. Chce ho. Ale nedostane ho. A já tím pádem dostávám chuť vykoupit celé zmrzlinářství. Podstata palea tkví v tom, že místo z cukru tělo začne brát energii z tuků. Asi se blížím k tomuto bodu. Začnu spalovat tuky. Ale musím si projít doslova absťákem po cukříku.

Proč tohle píšu? Píšu proto, že musím. Uvědomil jsem si, že je důležité přemýšlet o tom, co jíte. Ne kvůli váze. Ta se mi drží v zásadě stejně (ano zhubl jsem už asi 4 kila za dva týdny, ale co..). Ale kvůli tomu, že sami nevíte, dokud s tímhle experimentováním nezačnete, na čem vaše tělo “jede”. A právě tohle prozření se mi zdá jako nejdůležitější. Neříkám, že paleo je jediný styl jídla. Každý si může a měl by jíst, co chce. Ale zkusit si to takhle omezit a zjistit o sobě něco nového, je něco, co vás zase může posunout o kus dál.

Mě to posunulo minimálně ve dvou věcech. Vím, že jsem závislý na cukru a teď zrovna to chci překonat, takže jen tak neskončím. No a taky jsem zjistil, že mě baví ty věci vařit. Rád připravuji maso. Můžete to udělat na sto různých způsobů. Teď jsem šest dnů žil na vepřové pleci. Uznávám, není to nejlepší část vepříka, ale je dobrá. Každý den jsem měl jiné jídlo. V životě jsem předtím žádné z nich nevařil. Jen jsem nebyl líný, otevřel internet a něco si našel. Nebo jsem experimentoval. Stačí vám málo. Kvalitní tuk, nějaká zelenina, sporák a maso. Nebojte se toho a zkuste to.

Jeden z experimentů. Chutnalo to tak, jak to vypadá. Grandiózně.

Přeji vám všem, ať máte chuť sami se sebou trochu experimentovat. Stojí to za to. Vymyslel jsem si pro to takové heslo. Nebuď zombie!

Tak čus ;).

No Comments Posted by: Čti dál...