Profil

Scavatore

Jsem studentem katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU a katedry geofyziky MFF. Zajímám se o to, jak z mála vytřískat hodně a jak proměnit svoji lenost v činy. Pro tento účel je tu tato stránka.

VÍCE

Author Archives:  Scavatore

Jak na Miláno – část druhá

V prvním díle „seriálu“ Jak na Miláno jsme si řekli, jak se tam dostat a kde se ubytovat. Dnes bych se rád podíval na jídlo – a tedy jak se v Miláně najíst za co nejlevnější peníz. Je možné, že jsem samozřejmě nepřišel na všechno, takže kdybyste někdo znal ještě nějakou jinou alternativu, napište ji dolů do komentářů. (Pokračování textu…)

No Comments Posted by: Čti dál...

Krátce o ohni a jedné škole

Kdysi dávno jsem nastupoval na osmileté gymnázium. To gymnázium se jmenovalo Přírodní škola a bylo soukromé. A krom toho, že bylo soukromé, bylo také velice zvláštní. Jiné, řekli bychom. Děti chodily s batohy po republice, učily se poznávat kytičky a hlasy ptáků. Měly zdravotnické kurzy a uměly se orientovat podle hvězd. Pokračují v tom dodnes. Proč o tom píši? (Pokračování textu…)

No Comments Posted by: Čti dál...

První školní týden

Po týdnu jsem se zase odhodla k tomu, abych něco napsal. Stalo se toho za poslední dobu tolik, že nevím odkud mám začít. Takže s chutí do toho. (Pokračování textu…)

No Comments Posted by: Čti dál...

Den bez internetu

Jestli jste pozorně četli jeden z předchozích článků, jistě víte, že jsem si zkusil žít den bez internetu. Není to nic strašného a v následujících řádcích hodně přeháním, to jen abyste si nemysleli. Dělám to záměrně, protože se určitě najdou lidé, kteří to tak mají. My ostatní si díky zvýraznění extrému můžeme lépe uvědomit to, co nás svazuje.

(Pokračování textu…)

No Comments Posted by: Čti dál...

Pořádný zkus

Jak jsem slíbil, přichází nové dílko. Tentokráte z kategorie krátkých příběhů a trochu rozvinutých nápadů, co se mi honily hlavou. Přeji příjemné počtení. (Pokračování textu…)

No Comments Posted by: Čti dál...

Jak na nicnedělání?

Internet je všude a je naší pravou rukou. I mojí. Neuplyne hodina, abych nezkontroloval, co se děje na Ukrajině, jak hraje můj oblíbený sportovní tým a popřípadě si nevyměnil několik zpráv se svými kamarády. Je to fajn pomůcka, ale brání jedné věci. Nicnedělání.
Co je to nicnedělání? Pro mě osobně je to stav, kdy jsem doslova vyvalen s nohama nahoře a opravdu nic nedělám. Že pořád něco děláte? Jo tomu rozumím, já taky. A ptám se sám sebe, k čemu mi to je? Kolik těch věcí, co dělám, dělám jen proto, abych nemusel nicnedělat?
Nicnedělání je ohromně důležitá věc. Dává klid. Uklidní mysl. Koncentruje mě na to, abych příští činnost, kterou budu dělat, mohl dělat stoprocentně. Nicnedělání pomáhá trávit čas a žít.
Pro mě je to další díl do skládačky, kterou se dozvídám o sobě tady na okraji malého městečka, kde momentálně sídlím. Zjišťuji, že je pro mě jako pro „moderního člověka“ ohromně těžké nic nedělat. Pořád bych něco dělal a když bych zrovna nemusel, tak bych aspoň jedl. Místo toho, abych si sedl a dopřál si luxus toho, že mě nic nestresuje. Že mám doopravdy prázdniny a nic nemusím. Podcenil jsem sílu nic nedělání.
Jenom aby nedošlo k mýlce – za nic nedělání nepovažuju koukání na něco, hraní her nebo podobné činnosti. Aby mělo smysl, musí být cílené. Cíleně si lehnout venku na lehátko, zavřít oči, dýchat a nic nedělat. Samozřejmě, že jsem byl a stále do velké míry jsem neefektivní tím, že pořád lidově řečeno „nicnedělám“. Jenže ve skutečnosti je to jenom přetvářka, protože moje koncentrace přesunuta na konkrétní přenos, seriál, youtube video, cokoli chcete. Takže ve výsledku moje mysl pořád pracuje a je zahlcená.
Píšu tady o mysli, protože to je náš stroj. A stroj, který se občas nezastaví a nepromaže, se časem zadrhne. Jako ten můj. Mohl jsem se učit jak moc jsem chtěl, ale nikdy jsem si nic nezapamatoval. Proč asi? Myslím, že sami už tušíte odpověď.
Jak na nicnedělání v moderním světě s internetem všude? Jednoduše – ano je to daleko jednodušší než si myslíte – vypněte ho. Nebuďte zombie. Nezvolil jsem si tohle heslo náhodou (o tom jindy). Vypnout všechny kanály komunikace je lehké a těžké zároveň. Zkuste si den žít bez internetu. Úplně. Mě to čeká zítra.
Podotýkám, že jsem nikdy nemeditoval, ale postupně docházím k tomu, že nějak začnu. A tohle vypadá jako dobrá startovní pozice. Nic nedělat. Být na sto procent nic nedělající. Uvidíme co to udělá.
Nebuď zombie!

No Comments Posted by: Čti dál...

Jak na Miláno – část první

V následujících dvou až třech článcích, které budu vydávat postupně bych se chtěl zaměřit na mé zkušenosti s návštěvou Milána. Toho krásného města, které Čapek velmi trefně poopsal jako malý italský Londýn. Chci se podělit o tipy na cestování, ubytování, jídlo a samozřejmě se i zmíním o tom, co je zde k vidění za pamětihodnosti.
Cestovat do Milána lze primánrě dvěma způsoby. Letadlem na jedno z milánských letišť, které jsou rozmístěny okolo města. Letenky ve správnou dobu stojí cca 500 – 600 korun. Mimo tato časová období se ceny pohybují někde za tisícikorunovou hranicí a pokud chcete ušetřit na cestě, vyplatí se jet autobusem, protože uvedené ceny se u některých leteckých společností počítají bez zavazadel. Na druhou stranu, lze také jet opravdu jen s tím, co se vejde do příručního zavazadla.
Pokud se rozhodnete jet autobusem, můžu vřele doporučit Student agency. Trasa vede přes České Budějovice, Linz, Salzburg, Innsbruck, Bolzano, Veronu a Miláno. Autobus pak dále pokračuje do Janova. Všechna zmíněná města na trase by stála za navštívení, obzvláště pak italská města v Alpách. Zpáteční cena za studenta se opět pohybovala někde u dvou tisíců (o pár stovek levnější než letenka), ale s tím, že jsme mohli mít velká zavazadla. Na druhou stranu, cesta je dlouhá a jede se přes noc.
Ubytování je opět otázka vašich možností. Hotel najdete vždycky. Pokud však hledíte na rozpočet, jsou zde i fajn hostely, alespoň, co jsem slyšel. Kousek za samotnou hranicí města je vesnička s akvaparkem, u kterého je kemp. Za malý stan zaplatíte 5 € a dospělý člověk v něm pak 9,5 €/noc. Je to cena porovnatelná s hostely (pokud si dobře pamatuji), s tím, že máte výhodu „soukromí“ stanu. Spojení do centra je pak více než dobré, jen se nesmíte vylekat, že si řidič autobusu čas od času udělá někde přestávku. My jsme v kempu strávili jednu noc, protože pak už jsme měli domluvenou jinou variantu bydlení a tou je couchsurfing.
Couchsurfing v Miláně je asi nejlepší možnost. Pozitiva jsou jasná, je to zadarmo a poznáte nové lidi. Negativa se dají do jisté míry eliminovat včasným a vhodným výběrem. Myslím, že couchsurfingu jako takovému budu ještě věnovat samostatný článek. My si vybrali dobře a Ital, u kterého jsme bydleli, byl dobrý hostitel a průvodce. Obecně couchsurfingová komunita v Miláně je dostatečně živá na to, abyste vždy našli ubytování. Jen se to nesmí nechat na poslední chvíli. Miláno je studentské město a tím pádem je zde i spousta mladých duší, které dychtí po kulturní výměně.
Co se ještě ubytování týká, tak jsme koukali i na airbnb, i tam lze najít slušná místa k přespání v rámci ceny podobné zmiňovanému kempu a hostelům. Na housecaringu jsme nic nenašli, takže tato možnost zde zřejmě není úplně vhodná, ale to se může lehce změnit, protože nikdy nevíte, kdy někdo bude potřebovat pohlídat byt.
Příště pak proberu to, co jsme v Miláně viděli a jak se v Miláně najíst.
Nebuď zombie!

No Comments Posted by: Čti dál...

A co teď?

Sedím v chatě v jižních Čechách, vedle mě praskají kamna a píši jeden článek za druhým. Koukám do lesa a pode mnou hučí filtr od bazénu. Září je už za svojí polovinou, včerejšek hustě propršel, ale stejně se chodím koupat. Celé je to pro mě jaksi nové, ale jsem opravdu rád, že si to mohu dovolit.
Měl jsem to v plánu hned po státnicích, odjet pryč a hodit všechno za hlavu. Nehledě na výsledek. Takže jsem si to splnil a začínám tu budovat něco nového. Ještě nevím, co z toho vznikne, ale těším se na to a nehodlám přestat, dokud se mi to nepovede. Sedávám každé ráno u svého stařičkého notebooku (má už sedm let!) s hrníčkem čaje u okna s výhledem na les. Přemýšlím, co ten den napíši, ale většinou nic nevymyslím, dokud doopravdy nezačnu. Zatímco trávím snídani, myšlenky se rovnají a ticho, které tu je, odpovídá mé náladě.

Ticho je to, co je tu nejdůležitější. Občas je sice přerušováno bazénovým filtrem, ale to nevadí. Ten přestane a pak už je zase jen ticho. Není už jaro, takže ptáci nijak zvlášť nezpívají. Za to už je skoro podzim a některé stromy tak začínají barvit své listí. Přemýšlím, kam pojedu v příštích dnech.
Za včerejšek jsem napsal tři věci, v životě jsem nebyl tak „produktivní“. Jedna z nich už na webu visí, další budu zveřejňovat postupně. Přečetl jsem skoro sto stran jedné knížky, byl v kostele, bavil se s místními, vykoupal se venku v bazéně a na večer si při skleničce vína podíval na bezva film. Takový život bych bral. V zásadě jsem nedělal nic, co by mě nebavilo.
Bazén v půlce září je opravdu ledový, ale to je daň za mé experimentování. Baví mě zkoušet, co a jak dělá s mým tělem studená voda. Koneckonců ta kniha kterou čtu, se jmenuje Wim Hof – Becoming The Iceman. A zatím můžu upřímně říct, že je to neuvěřitelný příběh člověka, co rád věci dělá. Myslím, že časem sem přiletí recenze o tom, jaká ta knížka vlastně byla.
Jsem rád, že tu mám takzvaně nohy nahoře, ale práci pevně v rukou. Baví mě to. Nevím, zda tomu říkat práce, ale třeba mě to jednou bude živit, takže ano, je to moje práce. V příštích dnech chci udělat pár věcí. Jet se podívat na Sněžku, ujít pár kilometrů po hranici a navštívit prarodiče. Pevně ukotven pojedu dál za svými sny.
Nebuď zombie!

No Comments Posted by: Čti dál...

Jak jsem dostal facku

Teď jsem delší dobu nikam nepsal a to zejména proto, že jsem se poslední měsíc učil na státnice. Nechtěl jsem nic podcenit, protože státnice z celé fyziky není sranda, obzvláště pro někoho, kdo s fyzikou bojoval celou střední a následně i pak na vysoké škole. Nějak se ale stalo, že jsem státnici neudělal. Co dál?
Nebylo to o tom, že bych dostal těžké otázky. Bylo to zvládnutelný, jen jsem nerozuměl spoustě věcem. A je to škoda. Nicméně má to i druhou stránku a o té chci dneska psát. Protože to, že jsem neudělal státnice ještě neznamená, že se hroutí celý svět. Je to jen jedna zkouška.
Moje situace před státnicemi byla taková: Nastupuji do druhého ročníku DAMU a když udělám státnice tak i do prvního ročníku magisterského studia MFF. Obojí by nebyla žádná sranda. Na DAMU se nám přidají některé předměty jako třeba herecká propedeutika, kde omlouvá jenom smrt. Prvák magistra na geofyzice by znamenal mnoho programování, matematiky a taky docela dost času stráveného ve škole na přednáškách. Jak bych to skládal dohromady to nevím.
Se začátkem školního roku opět začaly zkoušky s naším jazzbandem a hned teď 20.9. máme první dva koncerty. Nehledě na to, že další budou následovat v říjnu a já jsem prostě na první altce potřeba. Otázka pro mě zněla, dokážu si rozvrhy poskládat tak, abych měl každou středu v podvečer volno?
Minulý školní rok, jsem byl také dvakrát v rozhlase, což vyústilo v to, že jsem dostal nabídku na stáž ve „vědecké“ redakci. Týden před státnicemi mi volal pán, co by mě měl na starost, jak to se mnou vypadá a že bych mohl něco natáčet do programu Leonardo v jehož rámci existuje něco jako pořad o vesmíru. Což je mimořádná trefa, protože čas od času pracuji na hvězdárně jako průvodce. Takže jednou měsíčně budu v rozhlase a tato frekvence se snad bude zvyšovat.
Jako poslední možnost, která se mi otevřela těsně před začátkem školního roku, se objevil dabing. Zatím se to učím a baví mě pozorovat zkušenější dabéry a následně překonávat můj vlastní ostych a stydlivost, když mám něco před nimi dabovat já. Ale naštěstí jsou to všichni fajn kluci a holky (dámy :)) a rádi poradí. Předpokládám, že když něco fakt nepodělám, tak se nabídky budou také objevovat častěji.
S těmito všemi možnostmi, jsem měl nastoupit do nového školního roku na MFF i DAMU. Ale neudělal jsem státnice. Dostal jsem facku. Zase jednou mi fackující chtěl říct: Děláš toho moc a děláš i to, co tě nebaví. Zastav nenech se vláčet systémem a rozhodni se, co bys rád. Záměrně píšu „vláčet systémem“, protože kdyby se mi nepovedlo se nechat vyhodit, pokračoval bych dál a kdoví, kde bych pak skončil.
Ano je to škoda a je mi to líto, především kvůli těm třem letům, co jsem na MFF strávil a bojoval s fyzikou, ale v lednu je další pokus a ten už udělám, v tom mě nic nezastaví. Nicméně teď mě čeká roční pauza od navštěvování MFF a tahle pauza je mojí osobností asi více než žádaná. Navíc se těším až zase začnu točit vlogy a budu víc psát i sem. Protože předemnou je mnoho činností, které bud dělat a o které se chci podělit.
Takže další školní rok přede mnou, prvně bez fyziky. Je to trochu nostalgie, ale zároveň je to možnost utřídit si, co chci v životě dělat a to už jsem dlouho potřeboval. A kdoví třeba bude i víc času cestovat a na to se opravdu těším. Takže jsem sice dostal facku, ale s potěšením nastavuji druhou tvář a čekám, kdy dostanu další :).
Nebuď zombie!

No Comments Posted by: Čti dál...

O cestování

Co se vám vybaví při slově cestování? Pro mě to bylo vždycky dobrodružství někde v horách, pralesech anebo v poušti. Poslední dobou ale zjišťuji, že mě na cestování možná baví něco úplně jiného. A o to se s vámi chci podělit.

Jako malej jsem nemohl být bez maminky. První tábory jsem probrečel durch celé a jelikož už byla doba mobilních telefonů, máma o mě měla docela starost. Neříkám, že mě nebavilo být s ostatními spolužáky venku a celý dny chodit s batohem, nebo dělat různá měření (chodil jsem na Přírodní školu www.prirodniskola.cz), ale prostě rána a večery odnášely především rodiče a to byl také jeden z důvodů proč jsem z tohoto úžasného gymnázia přešel na matematické. Následující prázdniny se to ale vše změnilo. Od té doby jezdím na tábory pravidelně a rád.

Pan ředitel, člověk, který je tichým vzorem

Pak nastala doba, kdy mě táta sebou bral do cizích krajů. Jezdil se svými kolegy na autokarové zájezdy, takže jsem s tátou projezdil Tunis, Portugalsko a Turecko. Všechno bylo super a jelikož to byly poznávací zájezdy, tak jsme viděli i většinu těch nejhezčích památek z dané země (dle názoru cestovky). Jenže to mi přestalo brzy stačit.

Někdy mezi tím jsem byl poprvé v zahraničí pracovat. A to sice u známých, který provozují takové táborové zařízení, předělaný zámek, kde se konají různé pobyty, ale i svatby. Tam jsme se spolužákem myli nádobí, starali se o děti a mnohdy to byla opravdová sranda, protože německy jsme neuměli skoro ani slovo. Ale tam někde jsem si začal uvědomovat, co je pro mě na cestování důležité. A mohly za to dvě dívky (jak jinak:), které tam pracovaly s námi.

Mezitím jsem dospěl (snad) a cestovat jsem začal sám se svojí milou, popřípadě s kamarády anebo taky úplně sám. Vždycky jsem toužil po horách a dobrodružstvích a tak jsem minulý rok navrhl kamarádům, že bychom mohli přejít Alpy. Staly se dvě (ne)očekávané věci. Zaprvé vrátil se mi moje stesky po domově, zadruhé jsem zjistil, že hory mě absolutně nelákají a že já rád pozoruji i jen zespoda a že mi přijde zbytečné na ně lézt. Třetí věcí, kterou jsem si uvědomil bylo to, že když na mě někdo není zvyklý, tak jsem opravdu nechutný společník. Naštěstí spolužák, co už se mnou byl v Německu pracovat, mě znal a měl obdobné názory na hory, a tak jsme každá parta chodili do cíle vlastní cestou. Dali jsme pět dnů, cca 150 km a jeli domů. Zbylí dva kluci to přešli a mají můj velký obdiv! Zpětně mi pak došlo, že nejradši cestuju úplně sám. Zajímá mě totiž hlavně ta cesta. To, že můžu jít, zastavovat absolutně minimálně a jen prostě jít.

Pak ale přišla ještě jedna kategorie. Cestování do zahraničí s přítelkyní. To je úplně něco jiného. Sotva jsem se vrátil z Alp, odjeli jsme na Krétu. Byli jsme spolu ještě v Londýně a Miláně Na těchto cestách jsem si uvědomil ještě jednu věc, která mě teď zajímá daleko víc než “dobrodružství v horách”. Teď v Miláně jsme totiž poprvé bydleli u někoho přes Couchsurfing. Vittorio je supr Ital, který zasává jednu zásadu a tou je: Meet and share! Todle úsloví mě nadchlo a díky němu jsem zjistil, že daleko více než to dobrodružství mám radši, když potkávám lidi, bavím se s nimi, sdílím s nimi jejich starosti a zážitky z míst, kde jsem třeba v životě nikdy nebyl.

Selfie z Milána, unavení, ale šťastní. Velmi.

Navíc tohle není tak těžké zažít ani u nás doma v Praze. Couchsurfing je totiž skvělá platforma a umožňuje i takovéhle domácí cestování. Ať už lidi hostíte (to mě zatím míjí), nebo s nimi jen chodíte na “tůry” po Praze, vždy potkáte někoho nového z jiného koutu světa. S každým těch lidí máte co sdílet. Navíc pokud jsou ve zhruba stejném věku mají i podobné problémy (hledají práci, studují, ženský etc. vyberte si a zaškrtněte ;). Je to sice ohromně samozřejmá věc, ale nikdy mi úplně nedošla.

Co tím vším chci říct? Nebudu se vzdávat dobrodružství, jednou si ty Alpy přejdu, pěkně údolíma, třeba podél dálnice a budu se koukat na ty majestátné vrchy nade mnou a budu spokojený. Stejně jako plánuju, že se jednou podívám někam do pralesa, na Antarktidu a zpátky na Saharu do oáz (to je asi ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy viděl). Chtěl bych zkusit přejít Nový Zéland, kus hranice mezi USA a Kanadou, nebo třeba Itálii napříč. Ale to všechno jsou velké cíle, na které budu mít celý život. V první řadě chci poznat lidi z celého světa a dát jim kus sebe a Prahy za to, že mě obohatí o své zkušenosti. A kdoví, třeba je jednou potkám ve světě znovu a budeme si vyprávět, co jsme za ta léta zažili.

Nebuď zombie! A meet and share! 😉

Čus

No Comments Posted by: Čti dál...