Profil

Scavatore

Jsem studentem katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU a katedry geofyziky MFF. Zajímám se o to, jak z mála vytřískat hodně a jak proměnit svoji lenost v činy. Pro tento účel je tu tato stránka.

VÍCE

Úcta k předkům a potomkům

Dnes bych se chtěl podělit o svou úctu ke šlechtickým rodům. Je pro mě inspirací, kterou nosím v sobě. Mám úctu k více takovým věcem, ale o těch až někdy jindy. Takže to bude možná trochu více moralistické, než je zdrávo, nicméně taková témata já rád.

Nejdříve bych chtěl upozornit, že nevolám po královské rodině a obnově feudálního systému, neříkám, že je to špatné, ale přecijen dnes má člověk daleko více možností, co dělat a kdyby měl být poslušným poddaným, možná by se ne na všechno z toho dostalo a někdo by tak ze svého stavu mohl velmi lehce minout to, v čem by byl býval dobrý.

Na šlechtických rodech se mi líbí především kontinuita, se kterou žijí. Pochybuji, že kdo z vás ví, kdo byl váš praděda, kde vyrostl či pracoval. Hodně lidí dnes nedá ani jméno svých babiček za svobodna. Stejně tak s pohledem do budoucnosti je to podobné. Kdo dnes myslí dál, než na jednu generaci? Málokdo. Je nám v zásadě jedno, kde budou žít naši vnukové a vnučky. Smýšlení přežívajících šlechtických rodů je jiné. Zajisté je to dáno majetkem, který mají. Nežijí od výplaty k výplatě. Ale úctu k těm, kteří to, co teď vlastní, vybudovali, tu zachovali. Stejně tak oni dál pokračují a budují ne pro své syny a dcery, ale i pro své vnuky.

Být šlechtic znamená mít modrou krev. Tohle rčení asi nebude náhoda. Znamená to, že se lidé v šlechtickém stavu chovají jinak. Když se podíváme na slovo „šlechta“ vychází ze starého neměckého slova slahta, které znamená rod, pak si můžeme odvodit slovo „šlechetný“ a máme to, jak by se šlechtic měl chovat. Proto ta modrá krev. Taktéž se šlechtickým stavem jsou spojeny znaky. Každý znak zavazuje toho, kdo ho nosí a je symbolem kontinuity a úspěchů rodu.

Fascinuje mě příběh hraběte Jana Dobrzenského z Dobrzenicz. Tento pán, nucen komunisty (jako dítě s rodinou) se vystěhovat do Francie, se po revoluci vrátil. Restituoval svůj rodný zámek v Chotěboři, který byl v havarijním stavu a úplně prázdný. Rozhodl se obnovit tento zámek tak, jak byl a udělat z něj rodové sídlo. Skoupil všechen původní nábytek a vybavení, které našel, zámek se opravuje a hrabě tam bydlí. Je to místo odkud řídí orleánskou větev řádu sv. Lazara. Sám o sobě je to velmi přívětivý starší pan, který toho hodně zná. Většinu svého života mluvil francouzsky, takže když mluví česky, tak nějak hezky šišlá. Jeho osobně mrzí, že jeho děti zatím česky moc neumí (není divu, když žily celý život ve Francii), ale učí se. Není to žádný snob. Sousedi v Chotěboři a jeho bývalí spolužáci mu tykají a říkají Jendo.

                                image

Znak rodu Dobrzenských, čáp se pojí k rodinné pověsti o vojákovi v tureckém zajetí. (zdroj historickaslechta.cz)

Co tím chci říct? Tento pán může svůj rod vystopovat neskutečně daleko. Jeho příbuzní se provdávali a ženili po celé Evropě. Dnešek už je jen odleskem toho, co zažívali kdysi. On sám ale neztratil nic ze své šlechetnosti a mě osobně svým přístupem k rodině/rodu inspiruje. Je mi jasné, že ne všichni šlechtici jsou takoví. Určitě se někde najdou ti, kteří jsou na temné straně síly. Ale ať jsem se seznámil s kterýmkoli, které jsem měl tu čest poznat, byli to lidé neskutečně vzdělaní a rozumní. Už jen proto, že jim nejde pouze o jejich osobní blaho. Mají možnost pomáhat a to dělají, viz činnost řádu sv. Lazara, kde je hodně šlechticů z celého světa.

Pro mě tedy je šlechtický stav symbolem zodpovědnosti k té rodné hroudě a lidem, když to řeknu jako člověk neurozený. Jsem takový jaký chci být, ale musím mít respekt k předkům i k potomkům.  

Pod tento článek není možné přidávat komentáře.