Profil

Scavatore

Jsem studentem katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU a katedry geofyziky MFF. Zajímám se o to, jak z mála vytřískat hodně a jak proměnit svoji lenost v činy. Pro tento účel je tu tato stránka.

VÍCE

Pořádný zkus

Jak jsem slíbil, přichází nové dílko. Tentokráte z kategorie krátkých příběhů a trochu rozvinutých nápadů, co se mi honily hlavou. Přeji příjemné počtení.

Zatnout zuby a držet. Nemít žádné pochybnosti. Nesmím se pustit. I kdybych to zábradlí měl prokousnout. Pepovi vedle mě naběhly žvýkací svaly. A Jirkovi za ním určitě taky. Teď se rozhodne. Přihlížející spolužáci začli skandovat jména svých favoritů.

Přeci neprohraju! Cítil jsem jak moje stoličky drtí školní dřevěnou rukoveť zábradlí a při každém nepatrném pohybu hlavy mi zaskřípaly plomby. Do konce přestávky zbývaly ještě tři minuty. Tři minuty zkusu.

Tahle naše přestávková kratochvíle měla ve škole dlouhou tradici. To byl jeden z důvodů proč nás učitelé nerozháněli. Bylo to prý lepší než kdybychom po sobě ve třídě házeli židle. Zábradlí pokousané generacemi soutěžících studentů bylo místem zápolení již několik desetiletí. Občas sice dostalo nový nátěr, ale obtisky jednotlivých chrupů na něm byly vidět stále. Umět udržet zkus dlouhý deset minut krátké přestávky před tou hlavní, bylo umění, o které se v jistém věku pokoušel každý student. Občas z toho plynula kuriózní zranění. Nezřídka se totiž stalo, že ti mladší, kteří měli ještě nějaké mléčné zuby, je ztratily právě na našem soutěžním zábradlí. Na druhou stranu, když jste zvládli udržet napnuté žvýkací svaly s hlavou předpisově vykloněnou a očima vykulenýma byli jste králi společnosti.

První den v měsíci vždy probíhala liga. Zúčastnilo se jí vždy jedenadvacet nejlepších studentů a každé soutěžní kolo dva vypadli. Ať už proto, že nevydrželi držet zkus, nebo dostali špatné známky od přítomné poroty. Takto se postupovalo až do června, kdy jsme zůstali nejlepší tři. Já, Pepa a Jirka.

Viděl jsem jak Pepa brunátní, zřejmě se mu začlo špatně dýchat. Koulel očima, ve svalech na tváři mu cukalo. Až nakonec s vydechnutím vzdal. Zbyli jsme tedy jen dva. Držel jsem předpisově ruce za zády a snažil se nepustit dřevo. Dvě minuty. Začaly se mi zbíhat sliny, ale naštěstí mi zbyl v koutku úst kousek místa, takže měly kudy odtékat. Koutkem oka jsem zahlédl, že Jirka už taky pěkně slintá. Musím vydržet.

Závody tedy spočívaly v tom, vydržet deset minut, nebo déle než ostatní, předpisově zakousnutí do dřevěného zábradlí. Předpisově znamená klečet na židli s rukama za zády, mít hlavu vykloněnou trochu jako želva a pečlivě kulit oči. Rozhodčí stojící na druhé straně zábradlí bodovali především míru koulení očí, to totiž byl rozhodující faktor, když soutěžící vydrželi všichni až do konce. Za jakékoli porušení postoje následovala okamžitá diskvalifikace. Dav, který se každou přestávku shromáždil okolo vždy mohutně povzbuzoval svého favorita. Z každé třídy byl povinen jeden soutěžící a na doplnění stavu soutěžících do jedenadvaceti se pak dělalo jakési play-off. Situace tedy každé dopoledne vypadala tak, že se v zásadě celá škola shromáždila okolo soutěžního prostoru a sledovala naše zápolení. Pravidla se už neměnila několik let a jména vítězů ligy se mezi žáky předávala z generace na generaci. Kolovaly legendy o ukousnutých kusech dřeva ze zábradlí, ale i o velikých dírách způsobených zuby soutěžících.

Třicet sekund. Bolí mě kolena, ale nemůžu se pohnout, protože to bych prohrál. Sliny pode mnou již udělaly pěknou louži. Patnáct sekund a vidím, že Jirka se pouští. Kašle a plive krev. Na zábradlí se leskne něco bílého. Dav volá moje jméno. Vyhrál jsem.

Pod tento článek není možné přidávat komentáře.