Profil

Scavatore

Jsem studentem katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU a katedry geofyziky MFF. Zajímám se o to, jak z mála vytřískat hodně a jak proměnit svoji lenost v činy. Pro tento účel je tu tato stránka.

VÍCE

Ve dne ze Sněžky

Včera jsem se rozepsal o první části našeho putování v noci na Sněžku. Skončil jsem přesně uprostřed cesty – na Sněžce v osm hodin ráno. Když dovolíte dnes bych rád popsal, kudy jsme šli dále.

Na Sněžku jsme dorazili jako první a odcházeli v zásadě jako poslední. Vybrali jsme si krkolomnou cestičku podél hranice s několika výhledy na Obří důl. Vyžadovala po nás plné soustředění, protože většina kamenů byla namrzlá a hrozilo tak nebezpečí pádu, který by byl jistě velmi ošklivý, poněvadž skaliska vystupovala ze země hojně a nepravidelně. Po této cestě jsme sešli až na širou pláň, kde se dělily cesty. Jedna šla dolů Obřím dolem do Pece, další směřovala k Luční boudě a třetí kamsi do Polska. Zpět do Pece jsme nechtěli. Do Polska nám přišlo daleko, a tak jsme se drželi plánu a vyrazili směr Luční bouda a následně Špindlerův mlýn.

Cesta skrz bažinu

Cesta skrz bažinu

Cesta k Luční boudě pro mě byla asi nejhezčí záležitostí celé výpravy. Nejdříve jsme prošli lesíkem zakrslých borovic, které mi byli maximálně po rameno. Celou dobu jsme šli po hranici, takže si můžete zaskočit do Polska kdykoli chcete. Touto cestou obejdete Obří důl a pak přijdete do druhé části cesty k Luční boudě. Široko daleko nic jiného než pláň plná mokřad, které se schovávají pod ledem, ale ten se občas s hrozivým zapraskáním propadl. Šli jsme po dřevěné lávce těsně nad povrchem a užívali si výhled otevřený na obě strany. Pak už se před námi objevila Luční bouda, která vypadá jako dům hrůzy. Je obrovská. Představte si zájezdní hostinec. Máte? Dobře tak teď svoji představu zvětšte asi tak třikrát až pětkrát. Je to neuvěřitelná stavba uprostřed ničeho. Popravdě nechápali jsme, proč to tu někdo postavil. Na druhou stranu, ale musím uznat, že má svoje kouzlo a to pěkně velké. Kamenný základ, na kterém stojí několik dřevěných pater se spoustou okének s okenicemi. Z jednoho okna na nás vykoukla tvář starého muže a zase zmizela v pokoji. My boudu nechali za zády, pozdravili ovce pasoucí se okolo a šli dál směrem ke Kozím hřbetům. Před námi byly dvě možnosti, kudy se do Špindlerova mlýna vydat. Jedna vedla právě přes Kozí hřbety po červené strmě dolů. Ale nás lákala spíše druhá cesta, která byla po modré a sledovala údolí Bílého Labe.

Začátek údolí

Začátek údolí a Sněžka v dálce, jako malý kopeček

Vedle nás se z holé pláně pomalu formovalo údolí. Cesta se postupně svažovala a na druhé straně najednou byly strmé kopce Kozích hřbetů. Slunce se schovalo do stínu a když jsme se ohlédli, tak jsme ještě v dálce naposledy spatřili Sněžku jako malý kopeček. V údolí jsme začali slyšet hukot vody a občas mezi stromy probleskla bílá barva vodopádů. Před námi se formovala mlha, nebo mraky, říkejte tomu jak chcete, prostě spodní část inverze. Seděla v údolí a čekala na nás.

Borůvky

Borůvky

Cestou nás čekalo však ještě jedno překvapení. Našli jsme borůvky. Nefalšované přírodní borůvky. Ale pořádně přemrzlé. Zastavili jsme se na chvíli, dali si snídani a zbaštili borůvky. Mlze se však zřejmě nechtělo čekat, a tak se vydala do kopce za námi. Na chvíli nás obalila a bojovala o patro výše se sluncem. Svůj boj prohrála a zase se stáhla zpět do údolí. Takže jsme nakonec stejně museli my za ní.

My dva

My dva

Cesta údolím Bílého Labe je úžasná. Plná velkých kamenů, po kterých spíše skáčete než jdete, ale ten výhled dolů na potok měnící se v menší řeku stojí za to. Po desáté hodině jsme také začali potkávat více lidí. Všichni šli proti nám nahoru do kopce. Zřejmě na hotelech skončily snídaně, takže vyrazili na túru. Vládla taková přátelská atmosféra, my zdravili je, oni zdravili nás.

V jednu chvíli jsem už byli pod mlhou. Poznalo se to jednoduše – bylo vlhko, lezavo a prostě taková nechutná zima, co zalézá hluboko a nerada pouští. Tou dobou jsme už byli se vším všudy vzhůru kolem 30 hodin a naše nohy pomalu přecházely na chodící automat. Lidí kolem přibývalo a atmosféra výletu se začala radikálně měnit. Bílé Labe se změnilo v regulérní řeku a teklo vedle nás až se vlilo do Labe a my pomalu dorazili do Špindlerova mlýna.

Špindl je město divné. Podobné i nepodobné Peci pod Sněžkou, takové rozlezlé po všech místech v údolí, ve kterém je vystavěno. Dosti nekonkretizované. V centru jsme si našli restauraci, která vypdala celkem levně a dali si čaj s klobásou. První teplé věci za celý výlet. A tam to na nás padlo. Pospávajíce u stolu navštívil nás Krakonoš. Což jen dokonalo takový nepříjemný kýčovitý pocit z celého města a my se rozhodli, že už o dále nebudeme pokoušet a pojedeme domů.

Celkem jsme urazili 30 kilometrů s tím, že výškový rozdíl byl kolem 1600 metrů. Myslím, že celá akce se pěkně vydařila a osobně se těším na nějakou další podobnou šílenost. Určitě dám vědět :).

Nebuď zombie!

Mapa s trasou

Mapa s trasou

Komentáře

  1. Odpovědět

    Upřímně a pozitivně ti tento nádherný výlet závidím a jsem ráda, že se Vám vydařil! Máma

Přidej komentář

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *