Profil

Scavatore

Jsem studentem katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU a katedry geofyziky MFF. Zajímám se o to, jak z mála vytřískat hodně a jak proměnit svoji lenost v činy. Pro tento účel je tu tato stránka.

VÍCE

V noci na Sněžku

Jednou z položek v mém bucket listu je „zdolat sněžku“ a v článku První školní týden jsem prohlásil, že ji kvůli své lenosti snad půjdu bosej a polonahej uprostřed zimy. Natolik šílený jsem nebyl, ale opepřil jsem si to trochu jinak. Šli jsme v noci. Kudy a jak? Čtěte dále.

Naše plánování bylo ovlivněno tím, že kamarád je zaměstnán až do sedmi večer a já mám v pátek dlouho školu. Neboli – měli jsme oba klasický pátek, akorát jsme všude táhli svoje batohy. V 19:25 jsme nasedli do autobusu a vydali se směr Černý Důl. V této malebné vesničce jsme přistáli kolem půl jedenácté.

Černý důl

Černý důl

Z náměstí jsme po nezbytných úpravách vyrazili ve tři čtvrtě směrem na Pec pod Sněžkou. Rozhodli jsme se jít beze světla a otestovat tak naše smysly. Lampy ubývaly a jejich rozestupy se zvětšovaly. U poslední z nich a zároveň u posledního domu vesnice už před námi nebylo nic jiného než mlha. Pak se mlha hnula a z ní vyběhl bílý vlčák přímo směrem k nám. Za ním naštěstí jeho páníček, který si ho zavolal. Po této příhodě jsme už šli jen tmou. Vedle nás tekla říčka, i když podle sluchu spíše řeka. Někdy bylo světla dosti, někdy jsme se museli orientovat jen podle toho, kde nejsou stromy, protože tam většinou byla cesta. Šli jsme pořád nahoru, až jsme po nějaké době došli k rozcestníku u Pražské boudy, který byl někde jinde než bychom sami chtěli, protože jsme si trochu zašli. Nicméně před námi se rýsovala Sněžka a my se radovali. Ale jen do chvíle, než jsme zjistili, že Pec pod Sněžkou – náš cíl – je hluboko pod námi. Nastoupili jsme tedy cestu dolů z kopce a snažili se nekoukat na Sněžku, která s každým krokem byla větší a větší.

V Peci pod Sněžkou jsme oblíkli rukavice, čepice a šály. Bylo už kousek po půlnoci, kdy jsme tuto malebnou vesnici plnou hotelů a hospod, opouštěli. Rozhodli jsme se pro cestu, která vedla na Portášky a pak na Růžovou horu. Přišla nám takto v noci nejschůdnější. Taky, že byla. Jen nechápu ty cyklisty, kteří se po ní rozjedou, je skoro pořád do kopečka a osobně by mě to dost štvalo jet po ní na kole. Málem jsme v té tmě minuli odbočku po žluté, která vedla přímo k Růžové hoře.

Sněžka tudy!

Sněžka tudy!

Tato žlutá turistická trasa, také byla první, na které jsme si rozsvítili. Museli jsme, protože na ní nebylo vidět ani na krok a cesta sama o sobě byla tolik kamenitá, že to bylo o zlomení nohy. Ne, že by nám roztřesené světlo k něčemu bylo, ale aspoň jsme tušili tvary kamenů. Zhasli jsme opět až ve chvíli, kdy jsme se dostali na pořádnou cestu. Po chvíli chůze jsme zaslechli zvony. Ne nějaké velké, ale malinké zvony kravské někde nalevo od nás. Jediné ,v co jsme doufali, bylo, že mezi námi a chodícími kravami je plot. Něco takového jsme totiž po levé straně tušili. Vzápětí jsme však našli elektrický ohradník, jak se válí po zemi a probíjí led po ním. Zrychlili jsme krok, abychom se co nejrychleji dostali na místo, kde se poprvé potkáme s lanovkou.

Na tomto místě má lanovka svoji mezistanici a my si zde udělali krátkou pauzu. Také to byl poslední okamžik v této noci, kdy jsme měli pod nohami rovnou cestu. Protože jak jsme zjisitli dále, cesta, která vede od Růžové hory dále se sice tváří hodně cool, ale ve skutečnosti je to humus největšího kalibru. Provázela nás celý zbytek cesty až na vrchol, tak ji věnuji pár vět. Spousta kamenů, který každý leží jiným směrem. Bylo by těžké jít po ní ve dne. V noci to bylo prostě na houby, protože nechci být sprostý. Po chvíli se na cestu přidaly schody, které jsou navržené tak, že normálním krokem vám vždy na schod vyjde ta stejná noha, takže než vyjdete na vrchol, budete mít jednu jako Schwarzenneger a druhou jako myšák Stuart Little. Jediné, co nás zachraňovalo od těchto pochmurností bylo nádherné nebe nad námi, kde se pomalu měnila letní souhvězdí na zimní a když jsme poprvé viděli Sněžku před námi, vycházel Lev. Zároveň všude kolem nás byly krásné zakrslé borovice a první sníh. Pomalu jsme se přibližovali, zákrut za zákrutem, a za chvíli jsme uviděli náš cíl tyčit se přímo před námi. Sněžka v noci je úžasná.

Ve čtvrt na pět ráno jsme stanuli na vrcholu. Nikde ani noha, krom polské strany, kde je jakési muzem, ve kterém se svítilo a zahlédl jsem tam člověka. Jestli někoho z vás někdy napadne udělat to samé co my, připravte se na to, že nahoře fouká hodně větru, není tam závětří a je tam opravdu velká zima. Opět tam byla jedna věc, co mě štvala. Proč tam svítí ta nechutná věc na poštovně, která nabízí občerstvení, když je hluboká noc a nikdo si určitě nic nekoupí? Nechápu. Akorát to oslňuje a kazí to jakoukoli atmosféru, která je jinak absolutně nádherná. Uchýlili jsme se na polskou stranu Sněžky, protože zde bylo o hodně méně světla a také méně větru. Opřeli jsme se o zmiňované muzeum, přetáhli přes sebe spacáky jako deku a snažili se trochu usnout. Nedařilo se, ale aspoň jsme byli trochu v teple, pokud nepočítám vítr, který nás mrazil i pod spacáky.

Po hodině, kterou jsme strávili polospánkem, jsme vstali rozhodnuti, že začneme s pozorováním východu slunce. Východ už trošičku světlal a nás čekalo největší překvapení dne. Lidi! Nejdříve dva Češi. Posléze přišla skupina Poláků. Pak další Češi. Během hodiny, si na Sněžku našlo cestu více než deset lidí. Bylo tam trochu plno. Ale všichni jsme přišli s jedním cílem – vidět východ slunce.

lidi

Vidět slunce vycházet na nejvyšší hoře Čech, je užasná věc. A vše za to stálo. Cesta nahoru není nijak náročná, pokud si ji sami nestížíte a odměna je skvostná. Na Sněžce jsme strávili čas až do osmi hodin a pak jsme se vydali dál. Ale o tom třeba zítra. Pro dnešek už toho bylo dost :).

Východ slunce

Východ slunce

 

Nebuď zombie!

Přidej komentář

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *